Co mi řekla bolest…

Je noc, opět cítím bolest, zase mě probudila. Už je to několik let, co trpím chronickými bolestmi kloubů, hlavy, zad. Stěhovavé bolesti po těle prý nejsou po borelioze nic výjimečného a já ji měla dvakrát…Potom ještě silný zánět ramenního kloubu, zlomeninu klíční kosti a nakonec pásový opar. Se všemi těmi bolestmi jsem se naučila žít, a tak trochu ze vzdoru je ignorovat. Když se to nedalo vydržet, přišly na řadu různé berličky. Mastičky, homeopatika, bylinné lektvary a pak i silnější kalibr, různé léky na bolest, injekce do kloubů, lékař navrhoval ozařování… nejhorší jsou ty bolesti trojklanného nervu v obličeji, nervy bolí pekelně a tak nějak neodbytně… trvá to už tak dlouho, že už si ani nepamatuju, jaké to je, když nic nebolí a člověk se může pořádně vyspat.

Říkám si, že si budu muset dojít pro prášek jako vždycky a nějak tu otravnou bolest zahnat. Ale pak mě najednou napadlo- přece už víš, že čím víc něco potlačuješ, tím víc se to hlásí o slovo, možná, že se ti tvá bolest už celé roky snaží říct něco velmi důležitého…

A najednou mám silné nutkání nasvítit, vzít do ruky notes a tužku. A jdu přímo do bolesti, jdu do ní, PŘIJÍMÁM JÍ a říkám: nechci tě vypnout, vím o tobě, prožívám tě naplno, řekni mi, co potřebuješ…

Cítím, jak odpověď náhle přichází do hlavy a ruka, co se rozběhla po papíře to ani nestačí tak rychle zapisovat. Říká…

Jsem bolest, jsem bolest vnější na těle a pramením z bolesti vnitřní v duši. Jsem jazykem duše, výrazovým prostředkem duše. Ta má i jiné výrazové prostředky- únavu, smutek, apatii, neradost, nespavost, nechutenství atd. Když tyto mírné prostředky neslyšíš, tak duše začne křičet-bolí.

Já jsem pro vaše dobro! Jsem kontrolkou systému, když jedete dlouho špatně, jedete na deficit. Moc byste si ublížili.

I své duši, která tu chce něco dělat ve zdravém těle.

Bolím tak moc! Čím víc bolím, tím víc křičím STŮJ! nenič se.

Jsem tu pro tebe, abych ti pomohla pochopit, kde nejsi v souladu. V souladu s během života, v souladu s dechem života a s jeho zdravou mírou. Tu má příroda, zvířata, stromy. Uč se od nich, popros je o znovu nastolení  rovnováhy.

Buď pokorná! Nauč se říkat- ne, moje vůle, ale Boží vůle se staň.

Svým neúměrným a někdy marným snažením ,,přetáhnout,, kola osudu tak, jak bys ty to chtěla, ztrácíš cennou energii.

Pořád usiluješ, chceš mít vše pod kontrolou, aby se ti to nevychýlilo z rovnováhy, kterou ty si představuješ.

Oddej se vyšší vůli, v kontextu jednoho života nejsi schopna pochopit, co je dobré a co není dobré. Svéhlavě chceš podřídit běh věcí své vůli. Když už nemůžeš, voláš Boha.

Jdeš do pokory, dostáváš šanci se konečně ve svém zběsilém úprku životem zastavit a chtít CHÁPAT.

Já, bolest tě zastavuju nejenom, když se překotně ženeš tam, kam nemáš, ale také když duše volá, že víc už neunese.  A je třeba odlehčit.

Já, bolest, jsem tvým dobrodiním, jsem prostředkem k tomu, aby sis odpočinula, zvlášť, když to beze mne neumíš.  Dej si čas, pátrej v zákoutích své duše, co vše jsi tam během života odložila.

To, co bolelo tak moc, že jsi to nechtěla procítit a uložila jsi to do záhybů své duše, jako těžké kamení, to, co jsi nechtěla vidět, protože to neladilo se světem, jaký ty si představuješ, uložila jsi tam hněv, protože jsi usoudila, že ho nemůžeš projevovat navenek, že by to bylo nepatřičné. Uložila jsi tam strach, protože sis s ním nevěděla rady, uložila jsi tam úzkost, tu úzkost, kterou vláčíš s sebou tak dlouho, co jsi na tomto světě. Úzkost z toho, že nebudeš přijímána druhými, těmi druhými, kteří mají potvrdit tvou hodnotu! Abys měla právo tady být?!

Jak je to pomýlené, být naprosto závislá na úsudku druhých, to je jedno z nejtěžších závaží, co s sebou zbytečně taháš…

A jsou tam další, pocit nějaké zvláštní nepatřičnosti, protože jsi jiná a ostatní ti často nerozumí, všechna zklamání, kdy jsi dala čistou lásku a dostala jen zradu, když jsi natahovala ruce k ostatním, a ony byly stále více zdrásané a krvavé, plné ran, jizev, škrábanců a trnů. I ty jsi schovala do záhybů své duše… Nezpracované pocity viny, těžké jako olovo, už je neuneseš…

Proto tě tak bolí klouby, ruce, nohy, ramena. Bolí i hlava, která stále jede na plný výkon, často i v noci a chce vymyslet, jak z toho všeho ven, jak tohle všechno zamést někam pod koberec a dělat, že to není!

A hlavně, kam si ještě dojet pro pomoc, aby vypnuli mě, bolest… tvou nejlepší přítelkyni, která ti říká: VŠE, CO MÁŠ UVNITŘ, SI DOVOL PROŽÍT, a pak to odkládej jedno po druhém, jako kousky oblečení, co ti už neslouží. Byly potřebné, na tvé cestě životem, aby ses stala tou, kterou jsi dnes! Poděkuj jim za jejich služby a propusť je s láskou…

A odejdu i já, bolest.

A pak můžeš zase vykročit a vydat se třeba úplně novým směrem, zkoumat tu podivuhodnou a nestálou záležitost jménem život. Není tak složitá, jak si myslíte, je to prosté-konáš v souladu s ,,dechem života,, je ti dobře, jdeš někde proti němu, pak to drhne.

Tak buď v souladu a hodně štěstí!

Autor: Jana J. březen 2020